5 životních změn, které mi způsobilo mateřství

17. května 2016 v 20:54 | Jana "Inspiromatka" |  RADOSTI ŽIVOTA
Fakt, že děti navždy změní náš život, je obecně znám. Ale k jakým dlouhodobým změnám konkrétně dojde, to už nikdo neříká. Vůbec nemám na mysli změny související s těhotenstvím, porodem a následnou péčí o miminka. Všimla jsem si spíš změn, které se udály s mou vlastní osobností a přetrvávají, ikdyž děti už trochu povyrostly. Nikdo mě před nimi nevaroval a popravdě - ikdyby varoval, nevěřila bych.
Každá jsme to měly nastavené trochu jinak. Někdo má už od mládí jasno v tom, že jeho život se naplní, až přijdou děti a vždy po kompletní rodině toužil. Někdo děti vlastně nechtěl, ale okolnosti způsobily, že je najednou má. A pak je skupina, kam jsem patřila já: dříve jsem moc nechtěla, později jsem si říkala "a proč vlastně ne, když to osud bude chtít...".



Najednou si mě za mámu vybrali dva neuvěřitelní mrňousové a od té doby nestačím žasnout, co se mnou provedli.

1. STALO SE ZE MĚ SENTIMENTÁLNÍ BREČÍCÍ PAKO
Myslela jsem, že neustálé nucení k poplakávání, je způsobeno těhotenskými hormony a po narození dětí to postupně odezní. Tak to ani omylem! Nikdy jsem se dřív nedojímala, ale teď se mi chce brečet, když začnou (i cizí) děti tancovat na besídce školky. Brečím potají u pohádek a přistihla jsem se, že mě dokáží rozrušit i některé reklamy. Bože, jak hluboko jsem klesla...

2. PŘEKONÁVÁM VLASTNÍ STRACH A HRANICE
Vždycky jsem se vyhýbala "adrenalinovým atrakcím" typu horská dráha, tobogány, včetně řetízkových kolotočů. Strach či respekt? Nevím, ale svou smrt si představuji v klidu ve spánku v posteli a ne jako námět pro večerní zpravodajství. Nicméně dětičky fascinoval středně velký tobogán v našem plaveckém bazénu natolik, že byli ochotní se tam vrhnout ve svých 3 a 5 letech zcela sami. To bych samozřejmě jako správná kvočna nikdy nedovolila, takže se spoustou hlubokých nádechů a výdechů, zatnutými zuby a bušícím srdcem (a s mrňousem na klíně), jsem sjela poprvé tobogán. A od té doby pak ještě asi 30x. Ale pokaždé s trochu nepříjemným pocitem a s rostoucí nově objevenou chutí. Prostě kvůli dětem člověk dělá věci, kterých se bál a netroufal si.

3. STALA SE ZE MĚ ŘIDIČKA "SRDCAŘKA"
Kdysi se mi jako spolujezdkyni líbila celkem rychlá jízda. Jenže pak jsem se stala účastnicí 3 menších dopravních nehod a díky tomu mé nadšení víc než zamrzlo. Hrůzou jsem v kolonách prošlapávala podlahu, abych zabrzdila místo řidiče, strachy kvíkala a lekala tím řidiče... až jsem raději začala na cestách dlouhodobě zavírat oči, abych neviděla, co se kolem mě děje a neděsila se. Jenže s nástupem školky bylo třeba začít přepravovat děti, kvůli provozování eshopu rozvážet zásilky... a to už by člověk pomocí MHD nezvládl. Takže bylo nutné zatnout zuby a naučit se znovu řídit. Stačilo 14 dnů, abych zjistila, že mě ježdění autem neskutečně baví a vnitřně osvobozuje. A neodradil mě ani lísteček za stěračem "krávo, nauč se parkovat!".

4. PROMĚNILA JSEM SE V POPELKU
Nene, nikdo mi nedal 3 oříšky a překrásné šaty. Na žádném plese jsem nebyla ani nepamatuju a prince bych si nevšimla, ani kdyby mi nastavil nohu. Ale jako typická Popelka dělám všem doma služku. Nemám tváře umouněné od popela, ale vytahané trika a tepláky zamazané od jogurtů, fixy, plastelíny a pod. Uklízím po tříčlenné smečce, občas i vařím... občas mi docela tečou nervy, ale vzepřít se nedokážu. Dávají mi totiž (naštěstí) najevo, že jsem úžasná, rozkošňáková, fantastická, ňuňásková (ikdyž netuším, co to je, zní to mile). Plán na dělbu zodpovědností a úkolů si už v hlavě chystám... tak snad dojde k její implementaci ještě v této pětiletce.

5. SPÁNKOVÝ DEFICIT DO KONCE ŽIVOTA
Myslela jsem si, že jakmile přestanu kojit, tak doženu v pohodě spánkový deficit a opět naberu ztracenou energii. To byl absolutní vrchol naivity. Kojení sice přestalo, ale klid na celonoční spánek s krásnou dlouhou ranní dohrou nikoli. Děti měly občas noční můry, nebo byly počurané a tudíž potřebovaly přebalit plínu (později převlíknout celou postýlku - v některých obdobích denně). Jindy přišly, že mají žízeň nebo se jim už v šest nechtělo spát, zatímco já jsem potřebovala nabírat sílu tak do devíti. Teď, když už spí v pohodě celou noc, tak zase podléháme školkovému režimu a musíme vstávat brzy podle budíku. Pro mě nepříjemně brzy, ale vím, že kamarádky jsou na tom i hůř. A bohužel to bude pokračovat další léta kvůli škole.

Změny, které v mém životě děti odstartovaly, jsou nečekané a zdá se, že dlouhodobé. Některé mě nepotěšily, jiné mi přinesly pocit hrdosti a spokojenosti sama se sebou. Zaznamenaly jste něco podobného?

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? Předem děkuji, že mi udělíte níže pár hvězdiček.
MOHL BY ZAJÍMAT VAŠI KAMARÁDKU? Sdílejte ho, viz. link dole.

Děkuji :-)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama